PROGRAM / OPENCALLS / STUDIOS / COWORKING / PHOTOSTUDIO / KINO / GALLERY / AIR / PROJECT / PRESS & PARTNERS / OPENING HOURS / CONTACT
Magdalena Kašparová ~
Visual Ambient
kurátorka: Edita Štrajtová
11. 06. - 22. 06. 2019
Vstupné: dobrovolné
Entry: donation
11. 06. 2019
︎6pm Opening
︎7pm Artist Talk
Visual Ambient Magdaleny Kašparové
Vizuální ambient Ambient není chaos, má svá vlastní, skrytá, pravidla. Jedním z nich je hra s tím, co vidíme a co víme. Při vidění ale nejde jen o to, co víme – vidění je záležitostí procesu zapojujícího celé tělo, jeho různé části. Na měřitelné úrovni lze pozorovat pohyby svalů, neurologické reakce předávající informace do mozku, ale i postoj, pohyb (anebo klid) rukou, nohou, páteře, reakce oběhové soustavy a tak dále. Otázkou ale není jen co se děje, když vidíme, ale též to, co nevidíme. Pokud je totiž viděné výslednicí toho, co víme a toho, jak nám dovolí naše tělo reagovat, pak je stejně důležitou otázkou i to, co nevidíme. I to je potřeba se naučit, jak poukazuje ve své předposlední knize Jak vidět svět (2015, česky 2018) teoretik vizuálních studií Nicholas Mirzoeff. A charakteristiku vidění uzavírá tím, že vidět neznamená uvěřit ve viděné – nelze čekat, až uvěříme abychom viděli – ale je potřeba projít zkušeností vidění: tedy jedná se o určitý performativní akt. Názorným příkladem je obrazovka anebo displej přístroje, na němž se nám jedničky a nuly přetaví do obrazů. Naučili jsme se je nevidět (dokud nejsou špinavé nebo rozbité), přesto je sám fakt, že se díváme na LCD monitor nebo displej tabletu, určitým typem informace, kterou médium, jež umožňuje vidět, přidává k tomu, co víme. Tedy interpretace obsahu je doplněná o (většinou) nevyslovený fakt, že se díváme díky určité zobrazovací technice. To, co zní složitě je ve skutečnosti zcela banální a děje se nám to neustále, to jen výstavy (tedy situace, kdy stojíme
před obrazem, který jsme ještě neviděli) jsou ideálním prostředím pro uvědomění si, že právě ploché obrazovky jsou pouhým konstruovaným projekčním systémem. Podobně jako skládání barev do gradientu anebo jejich pojmenování či nepsaná domluva, že viděné má mít „adekvátní“ (co největší?) rozlišení a obrazovka zase velikost. Jak Mirzoeff upozorňuje, plošné zobrazování vychází z potřeb vedení války, představování si bojového pole. A tak nás Magdalena Kašparová nechává nejprve vidět, abychom si teprve postupně uvědomovali, že bez zvědomení viděného nevidíme nic. Postupně se ale celá výstava stává bitevním polem barev, jejich pojmenování (tedy zvědomení a ovládnutí slovem), bitva o to, co vlastně bude nebo nebude vidět. Příjemná bitva o vizuální pole.
Ambient není chaos.
Vizuální ambient Ambient není chaos, má svá vlastní, skrytá, pravidla. Jedním z nich je hra s tím, co vidíme a co víme. Při vidění ale nejde jen o to, co víme – vidění je záležitostí procesu zapojujícího celé tělo, jeho různé části. Na měřitelné úrovni lze pozorovat pohyby svalů, neurologické reakce předávající informace do mozku, ale i postoj, pohyb (anebo klid) rukou, nohou, páteře, reakce oběhové soustavy a tak dále. Otázkou ale není jen co se děje, když vidíme, ale též to, co nevidíme. Pokud je totiž viděné výslednicí toho, co víme a toho, jak nám dovolí naše tělo reagovat, pak je stejně důležitou otázkou i to, co nevidíme. I to je potřeba se naučit, jak poukazuje ve své předposlední knize Jak vidět svět (2015, česky 2018) teoretik vizuálních studií Nicholas Mirzoeff. A charakteristiku vidění uzavírá tím, že vidět neznamená uvěřit ve viděné – nelze čekat, až uvěříme abychom viděli – ale je potřeba projít zkušeností vidění: tedy jedná se o určitý performativní akt. Názorným příkladem je obrazovka anebo displej přístroje, na němž se nám jedničky a nuly přetaví do obrazů. Naučili jsme se je nevidět (dokud nejsou špinavé nebo rozbité), přesto je sám fakt, že se díváme na LCD monitor nebo displej tabletu, určitým typem informace, kterou médium, jež umožňuje vidět, přidává k tomu, co víme. Tedy interpretace obsahu je doplněná o (většinou) nevyslovený fakt, že se díváme díky určité zobrazovací technice. To, co zní složitě je ve skutečnosti zcela banální a děje se nám to neustále, to jen výstavy (tedy situace, kdy stojíme
před obrazem, který jsme ještě neviděli) jsou ideálním prostředím pro uvědomění si, že právě ploché obrazovky jsou pouhým konstruovaným projekčním systémem. Podobně jako skládání barev do gradientu anebo jejich pojmenování či nepsaná domluva, že viděné má mít „adekvátní“ (co největší?) rozlišení a obrazovka zase velikost. Jak Mirzoeff upozorňuje, plošné zobrazování vychází z potřeb vedení války, představování si bojového pole. A tak nás Magdalena Kašparová nechává nejprve vidět, abychom si teprve postupně uvědomovali, že bez zvědomení viděného nevidíme nic. Postupně se ale celá výstava stává bitevním polem barev, jejich pojmenování (tedy zvědomení a ovládnutí slovem), bitva o to, co vlastně bude nebo nebude vidět. Příjemná bitva o vizuální pole.
Ambient není chaos.
Anežka Bartlová
http://16777216.cz/
Video trvající jeden rok, kde se vystřídá všech 16,7 milionů barev RGB spektra (16.777.216). Webová stránka generuje barvu podle konkrétní vteřiny v roce. Rok má zrhuba 31milionů vteřin - vydělíme- li toto číslo 16,7 miliony, vyjde nám, že barva se mění každých 1,88 sekund.
Hodnota barvy je stejná současně na všech zařízeních, na kterých se web otevře. Přesto však díky kalibraci jednotlivých zařízení stejná být nemůže. Vzniká tak celoroční barevný gradient existující v čase – čtvrté dimenzi. Autorka využívá zde fraktálovou plochu vyplňující Hilbertovy křivky, naprogramované tak, aby řadila barvy RGB spektra jednorozměrně, tedy aby vznikl co nejpostupnější gradient a nikdy nenastal velký barevný skok – barevná hodnota jde vždy k jednomu ze svých nejbližších sousedů. Jde tedy o pohyb mezi barvami na hranici rozpoznatelnosti, kdy změnu očima uvidíme až po chvíli, ale na hodnotách RGB ji můžeme sledovat v reálném čase.
Video trvající jeden rok, kde se vystřídá všech 16,7 milionů barev RGB spektra (16.777.216). Webová stránka generuje barvu podle konkrétní vteřiny v roce. Rok má zrhuba 31milionů vteřin - vydělíme- li toto číslo 16,7 miliony, vyjde nám, že barva se mění každých 1,88 sekund.
Hodnota barvy je stejná současně na všech zařízeních, na kterých se web otevře. Přesto však díky kalibraci jednotlivých zařízení stejná být nemůže. Vzniká tak celoroční barevný gradient existující v čase – čtvrté dimenzi. Autorka využívá zde fraktálovou plochu vyplňující Hilbertovy křivky, naprogramované tak, aby řadila barvy RGB spektra jednorozměrně, tedy aby vznikl co nejpostupnější gradient a nikdy nenastal velký barevný skok – barevná hodnota jde vždy k jednomu ze svých nejbližších sousedů. Jde tedy o pohyb mezi barvami na hranici rozpoznatelnosti, kdy změnu očima uvidíme až po chvíli, ale na hodnotách RGB ji můžeme sledovat v reálném čase.
TEXTOVÝ GRADIENT
digitální tisk, 2x5 metrů, 2017
Jedná se o sbírku modrých odstínů z nabídky různých výrobců barev a laků. Řazení podle barevnosti - vznik tzv. textového gradientu; poezie vytvořená kreativitou zaměstnanců firmy, kteří vymýšlí názvy barev. (žádný název barvy nesmí být stejný jako u konkurence, takže vznikají různé kreace na podobné nebo totožné odstíny) Výsledným výstupem je verze bez barev – pouze text. Gradient tak vzniká jen imaginárně podle představivosti konkrétního diváka.
digitální tisk, 2x5 metrů, 2017
Jedná se o sbírku modrých odstínů z nabídky různých výrobců barev a laků. Řazení podle barevnosti - vznik tzv. textového gradientu; poezie vytvořená kreativitou zaměstnanců firmy, kteří vymýšlí názvy barev. (žádný název barvy nesmí být stejný jako u konkurence, takže vznikají různé kreace na podobné nebo totožné odstíny) Výsledným výstupem je verze bez barev – pouze text. Gradient tak vzniká jen imaginárně podle představivosti konkrétního diváka.
ZVUK PROCESU ANIMACE
video, 4096x4096 px, 20min
,,Ambientní’’ animace, ve které se v reálném čase snímá zvuk, vytvářený procesorem počítače, který není uchem slyšitelný. Zvuk zaznamenávám pomocí mikrofonu, který rozezná elektromagnetické vlny. Vzniká jakási noisová až démonicky znějící nahrávka, která je přiřazena k obrazu.
Obraz sestává z 2D reprezentace RGB prostoru - na tomto obrázku je zobrazeno všec 16.777.216 barev. Každá barva proputuje celým spektrem RGB odstínů až ke svému nejzazšímu protipólu, nejkomplementárnější barvě. Organicky se tak zvlášť mění každý pixel z oněch 16 milionů. Proces (render) této přeměny pak dokumentuje zmíněná metoda snímání zvuku procesoru.
Výstavní program Petrohradská kolektiv z.s. na rok 2019 byl podpořen Státním fondem kultury ČR, Magistrátem hlavního města Prahy a Městskou části Praha 10.
Exhibition program Petrohradská kolektiv z.s. is supported in 2019 by the State Fund of Culture of the Czech Republic, the City of Prague, and the City District of Prague 10.
