PROGRAM / OPENCALLS / STUDIOS / COWORKING / PHOTOSTUDIO / KINO / GALLERY / AIR / PROJECT / PRESS & PARTNERS / OPENING HOURS / CONTACT
Jette Loona Hermanis, Klara Jakes
~
15. 11. - 22. 11. 2021
'Where the Sun Sets and Where It Rises'
CHAPTER 13
curated by Edita Štrajtová & Linda Vondrová
Text: Linda Vondrová
Visuals: Šimon Levitner (BCAA system)
Graphic design: Martin Czeller (Lobster)
Photographer: Iryna Drahun, Max Vajt
Otevření výstavy / Opening
15. 11. 2021 18:00/ 6pm
performance ‘Elegy of Ergot’:
15. 11. 2021 18:30 & 22. 11. 2021 18:30
jednadvatři gallery,
Petrohradská 13,
Praha 10
Otevírací doba / Opening hours
Po-Pá 15-20/ Mon-Fri 3-8PM
CHAPTER 13
The exhausted Shadow rested and watched the Sun in surrender. During their journey, they learned many truths and stories of a ostensible world without cycles. They had traveled a hundred miles, watching all those lives and their miserable afflictions, all in a desire to find their own meaning. Even so, they seemed to be the only entity that is unable to adapt to the chaotic timelessness, as if they were destined not to belong and not to make sense forever, to parasitize in a reality where there is no place for them.
All sorts of ideas of a lost struggle with existence flew through their mind against all their convictions. Give up, surrender. But how? Do they have to travel forever on a path that is not meant for them? To be an eternal mistake in infrastructures without sense?
Sun, you are my enemy, you want me to be empty and wrong.
The shadow longed for a reaction, something that would break the boundless sameness. Looking at the sky, they began to realize their own being. As if the Sun was their opposite, their enemy, but at the same time their only companion. How do I know the Sun is where it feels right? And who is the one who decides my belonging?
Why keep looking for something? Why wander and want to be part of the realm I fight so vehemently? That immutability is destroying me, and I'm trying to grasp it as if it could offer me open arms? Am I insane?
Can't my place be where I make it? After all, I am the Shadow, and as such I can provide refuge to exhausted victims of the rays. Just because the Sun stands, I don't have to find my only place and also stay still. I thought I was looking for myself, but I wanted to find my purpose in an infrastructure that didn't count on me. There is no nonlinear movement, no variable, and no deviation that would accept me in that ubiquitous chaos. And I must be my own conscience and mover.
Sun, you stay where you’ve always been, I can't blindly wait for your movement. I have to be moving, not look for my place, but live with this strange immutability and be the disruption myself. I can hope that the Sun will move, but that may never happen. My task is not to find my place, but to find my own will. I can be anywhere and nowhere. I am the Shadow and the laws of nature no longer apply.
Where does the Sun set and where does it rise?
The question lost its meaning.
The exhausted Shadow rested and watched the Sun in surrender. During their journey, they learned many truths and stories of a ostensible world without cycles. They had traveled a hundred miles, watching all those lives and their miserable afflictions, all in a desire to find their own meaning. Even so, they seemed to be the only entity that is unable to adapt to the chaotic timelessness, as if they were destined not to belong and not to make sense forever, to parasitize in a reality where there is no place for them.
All sorts of ideas of a lost struggle with existence flew through their mind against all their convictions. Give up, surrender. But how? Do they have to travel forever on a path that is not meant for them? To be an eternal mistake in infrastructures without sense?
Sun, you are my enemy, you want me to be empty and wrong.
The shadow longed for a reaction, something that would break the boundless sameness. Looking at the sky, they began to realize their own being. As if the Sun was their opposite, their enemy, but at the same time their only companion. How do I know the Sun is where it feels right? And who is the one who decides my belonging?
Why keep looking for something? Why wander and want to be part of the realm I fight so vehemently? That immutability is destroying me, and I'm trying to grasp it as if it could offer me open arms? Am I insane?
Can't my place be where I make it? After all, I am the Shadow, and as such I can provide refuge to exhausted victims of the rays. Just because the Sun stands, I don't have to find my only place and also stay still. I thought I was looking for myself, but I wanted to find my purpose in an infrastructure that didn't count on me. There is no nonlinear movement, no variable, and no deviation that would accept me in that ubiquitous chaos. And I must be my own conscience and mover.
Sun, you stay where you’ve always been, I can't blindly wait for your movement. I have to be moving, not look for my place, but live with this strange immutability and be the disruption myself. I can hope that the Sun will move, but that may never happen. My task is not to find my place, but to find my own will. I can be anywhere and nowhere. I am the Shadow and the laws of nature no longer apply.
Where does the Sun set and where does it rise?
The question lost its meaning.
KAPITOLA TŘINÁCTÁ
Vyčerpaný Stín spočinul a odevzdaně pozoroval Slunce. Za svou cestu poznal mnoho pravd a příběhů zdánlivého světa bez koloběhů. Urazil na sta mil, pozoroval všechny ty životy a jejich nuzná trápení, to vše v touze nalézt svůj vlastní smysl. Zdá se, že je i přesto tou jedinou entitou, která není s to se přizpůsobit chaotickému bezčasí, jakoby mu bylo předurčeno navždy nepatřit a nedávat smysl, parazitovat v realitě, kde pro něj není místo.
Myslí mu proti všem přesvědčením prolétaly všemožné představy prohraného boje s existencí. Vzdát se, poddat se. Ale jak? Má snad navždy putovat po cestě, která není určena jemu? Být věčným omylem v infrastrukturách beze smyslu?
Slunce, ty jsi mým nepřítelem, to ty po mně chceš, abych byl prázdným a nesprávným.
Stín toužil po reakci, po něčem, co by prolomilo to bezbřehé stejno. Hledě na nebe si začal uvědomovat své vlastní bytí. Jakoby Slunce bylo jeho protikladem, nepřítelem, zároveň však jediným souputníkem. Jak mohu vědět, že Slunce je tam, kde se cítí být správně? A kdo je tím, kdo rozhoduje o mé patřičnosti?
Proč stále něco hledat? Proč bloudit a proč chtít být součástí jsoucna, proti kterému tak vehementně bojuji? Ta neměnnost mne ničí, a já se snažím ji uchopit jakoby mi mohla nabídnout otevřenou náruč? Pomátl jsem se snad?
Nemůže být mé místo tam, kde si ho vytvořím? Vždyť jsem Stín a jako takový mohu poskytovat útočiště vyčerpaným obětem žáru. Jen protože Slunce stojí, já nemusím najít své jediné místo a také ustát. Myslel jsem, že jsem hledal sebe, ale toužil jsem najít svůj účel v infrastruktuře, která se mnou nepočítá. V tom všudypřítomném chaosu není nelineárního pohybu, proměnné, odchylky, která by mne pohostila. A já musím být vlastním svědomím a hybatelem.
Slunce, ty stůj dál, nemohu slepě čekat na tvůj pohyb. Hýbat se musím já, nehledat své místo, ale sžít se s touto prapodivnou neměnností a ji narušovat. Mohu doufat, že Slunce se dá do pohybu, to se ale možná nikdy nestane. Mým úkolem není nalézt své místo, ale vlastní vůli. Mohu být všude a nikde. Jsem Stín a zákony přírody už dávno neplatí.
Kde Slunce zapadá a kde vychází?
Ta otázka pozbyla smyslu.
Vyčerpaný Stín spočinul a odevzdaně pozoroval Slunce. Za svou cestu poznal mnoho pravd a příběhů zdánlivého světa bez koloběhů. Urazil na sta mil, pozoroval všechny ty životy a jejich nuzná trápení, to vše v touze nalézt svůj vlastní smysl. Zdá se, že je i přesto tou jedinou entitou, která není s to se přizpůsobit chaotickému bezčasí, jakoby mu bylo předurčeno navždy nepatřit a nedávat smysl, parazitovat v realitě, kde pro něj není místo.
Myslí mu proti všem přesvědčením prolétaly všemožné představy prohraného boje s existencí. Vzdát se, poddat se. Ale jak? Má snad navždy putovat po cestě, která není určena jemu? Být věčným omylem v infrastrukturách beze smyslu?
Slunce, ty jsi mým nepřítelem, to ty po mně chceš, abych byl prázdným a nesprávným.
Stín toužil po reakci, po něčem, co by prolomilo to bezbřehé stejno. Hledě na nebe si začal uvědomovat své vlastní bytí. Jakoby Slunce bylo jeho protikladem, nepřítelem, zároveň však jediným souputníkem. Jak mohu vědět, že Slunce je tam, kde se cítí být správně? A kdo je tím, kdo rozhoduje o mé patřičnosti?
Proč stále něco hledat? Proč bloudit a proč chtít být součástí jsoucna, proti kterému tak vehementně bojuji? Ta neměnnost mne ničí, a já se snažím ji uchopit jakoby mi mohla nabídnout otevřenou náruč? Pomátl jsem se snad?
Nemůže být mé místo tam, kde si ho vytvořím? Vždyť jsem Stín a jako takový mohu poskytovat útočiště vyčerpaným obětem žáru. Jen protože Slunce stojí, já nemusím najít své jediné místo a také ustát. Myslel jsem, že jsem hledal sebe, ale toužil jsem najít svůj účel v infrastruktuře, která se mnou nepočítá. V tom všudypřítomném chaosu není nelineárního pohybu, proměnné, odchylky, která by mne pohostila. A já musím být vlastním svědomím a hybatelem.
Slunce, ty stůj dál, nemohu slepě čekat na tvůj pohyb. Hýbat se musím já, nehledat své místo, ale sžít se s touto prapodivnou neměnností a ji narušovat. Mohu doufat, že Slunce se dá do pohybu, to se ale možná nikdy nestane. Mým úkolem není nalézt své místo, ale vlastní vůli. Mohu být všude a nikde. Jsem Stín a zákony přírody už dávno neplatí.
Kde Slunce zapadá a kde vychází?
Ta otázka pozbyla smyslu.
photo credit © Max Vajt
‘Where the Sun Sets and Where It Rises’ is a narrative exhibition saga in Jedna Dva Tři Gallery. The exhibition cycle is divided into 13 chapters and a prologue. Within this series, artworks of 24 artists will be showcased. The exhibitions are a creative dialogue between the exhibiting artists, who come and intervene in the installation and then leave as the story goes.
The 14th and final exhibition of the narrative exhibition cycle ‘Where the Sun Sets and Where It Rises’
Artists exhibiting within the series:
Barbora Volfová & Edita Štrajtová, Leevi Toija, Klara Jakes & Monika Kováčová & Chris Attila Izsák, Miriama Kardošová, Tomáš Roček & Iryna Zahladko, Klára Švandová & Ondřej Doskočil, Øleg & Kaška, Léa Tissot-Laura & Anna Sougy, Darina Alster &, Lena Luga, Dominika Dobiášová, Oliver Torr, Jennetta Petch & Szymon Kula, Eva Jaroňová, Victoria Oren, Bronson Smillie, Jette Loona Hermanis
Exhibition program Petrohradská kolektiv z.s. is supported in 2021 by the State Fund of Culture of the Czech Republic and the City of Prague.
The 14th and final exhibition of the narrative exhibition cycle ‘Where the Sun Sets and Where It Rises’
Artists exhibiting within the series:
Barbora Volfová & Edita Štrajtová, Leevi Toija, Klara Jakes & Monika Kováčová & Chris Attila Izsák, Miriama Kardošová, Tomáš Roček & Iryna Zahladko, Klára Švandová & Ondřej Doskočil, Øleg & Kaška, Léa Tissot-Laura & Anna Sougy, Darina Alster &, Lena Luga, Dominika Dobiášová, Oliver Torr, Jennetta Petch & Szymon Kula, Eva Jaroňová, Victoria Oren, Bronson Smillie, Jette Loona Hermanis
Exhibition program Petrohradská kolektiv z.s. is supported in 2021 by the State Fund of Culture of the Czech Republic and the City of Prague.
‘Where the Sun Sets and Where It Rises’ je výpravná výstavní sága na pokračování. Letošní výstavní cyklus Jedna Dva Tři Gallery je rozdělen do 13 kapitol, ve kterých vystaví dohromady 24 umělců. Výstavy fungují jako tvůrčí dialog umělců, kteří přicházejí a zasahují do instalací, ze kterých pak zase odcházejí tak, jak se vyvíjí celý příběh.
Čtrnáctá a poslední výstava výpravného výstavního cyklu ‘Where the Sun Sets and Where It Rises’
Vystavující v rámci celého cyklu:
Barbora Volfová & Edita Štrajtová, Leevi Toija, Klara Jakes & Monika Kováčová & Chris Attila Izsák, Miriama Kardošová, Tomáš Roček & Iryna Zahladko, Klára Švandová & Ondřej Doskočil, Øleg & Kaška, Léa Tissot-Laura & Anna Sougy, Darina Alster & Lena Luga, Dominika Dobiášová, Anna-Marie Berdychová & Oliver Torr, Jennetta Petch & Szymon Kula, Eva Jaroňová, Victoria Oren, Bronson Smillie, Jette Loona Hermanis
Výstavní program Petrohradská kolektiv z.s. na rok 2021 byl podpořen Státním fondem kultury ČR a Magistrátem hlavního města Prahy
Čtrnáctá a poslední výstava výpravného výstavního cyklu ‘Where the Sun Sets and Where It Rises’
Vystavující v rámci celého cyklu:
Barbora Volfová & Edita Štrajtová, Leevi Toija, Klara Jakes & Monika Kováčová & Chris Attila Izsák, Miriama Kardošová, Tomáš Roček & Iryna Zahladko, Klára Švandová & Ondřej Doskočil, Øleg & Kaška, Léa Tissot-Laura & Anna Sougy, Darina Alster & Lena Luga, Dominika Dobiášová, Anna-Marie Berdychová & Oliver Torr, Jennetta Petch & Szymon Kula, Eva Jaroňová, Victoria Oren, Bronson Smillie, Jette Loona Hermanis
Výstavní program Petrohradská kolektiv z.s. na rok 2021 byl podpořen Státním fondem kultury ČR a Magistrátem hlavního města Prahy
