PROGRAM / OPENCALLS / STUDIOS / COWORKING / PHOTOSTUDIO / KINO / GALLERY / AIR / PROJECT / PRESS & PARTNERS / OPENING HOURS / CONTACT
Lea Petříková ~
The Palace of Seeing
kurátorka: Edita Štrajtová
24. 07. - 02. 08. 2019
Vstupné: dobrovolné
Entry: donation
24. 07. 2019
︎6pm Opening
︎7pm Artist Talk
The Palace of Seeing.
Behind the scenes of a film that never happened.
A documentary about a film that nobody has ever seen. Not even its crew.
A film of seeing. Filming the looking.
A film taken apart. About something, that didn’t stay in memory, but remained in image.
On place. In the palace of seeing. Observing. The unseen. Film people. They sighted a film.
On set.
Any film can’t be seen. Just the real one, the invisible one.
In the beginning and in the end of the film were the discovered photographs. Of the film. Or, more precisely, of the shooting. The shooting that became the real movement in space, a search for a place that allegedly transformed…seeing? At least the director claimed.
We didn’t manage to get in touch with the other members of the mysterious group of filmmakers. But were there any in reality? Or was it just an excuse to clarify the strange crisis of reason, that affected her?
The negative image will offer some answers. Hopefully we choose.
What did she direct? It seems that she found out that her previous knowledge of filmmaking was not enough, or her perception of reality was not sufficient to direct anything. And paradoxically, this collapse of self-confidence led her on the other side, inside the film itself.
And thus we find ourselves in the palace of seeing, in the place where “it’s possible to forget to look and to learn to see“. The shots fell apart a long time ago. Has anything remained? Just a myth of shooting the palace of seeing.
A documentary about a film that nobody has ever seen. Not even its crew.
A film of seeing. Filming the looking.
A film taken apart. About something, that didn’t stay in memory, but remained in image.
On place. In the palace of seeing. Observing. The unseen. Film people. They sighted a film.
On set.
Any film can’t be seen. Just the real one, the invisible one.
In the beginning and in the end of the film were the discovered photographs. Of the film. Or, more precisely, of the shooting. The shooting that became the real movement in space, a search for a place that allegedly transformed…seeing? At least the director claimed.
We didn’t manage to get in touch with the other members of the mysterious group of filmmakers. But were there any in reality? Or was it just an excuse to clarify the strange crisis of reason, that affected her?
The negative image will offer some answers. Hopefully we choose.
What did she direct? It seems that she found out that her previous knowledge of filmmaking was not enough, or her perception of reality was not sufficient to direct anything. And paradoxically, this collapse of self-confidence led her on the other side, inside the film itself.
And thus we find ourselves in the palace of seeing, in the place where “it’s possible to forget to look and to learn to see“. The shots fell apart a long time ago. Has anything remained? Just a myth of shooting the palace of seeing.
Palác vidění.Film o filmu, který se nikdy nestal.
Dokument o snímku, který nikdo neviděl. Ani jeho štáb.
Snímek vidění. Snímání dívání se.
Rozložený film o něčem, co nezústalo v paměti, ale setrvalo v obraze.
Na místě. V paláci vidění. Pozorování. Nevidění. Lidé od filmu. Spatřili film.
Na place.
Žádný film nelze vidět. Jen ten skutečný, neviditelný.
Na začátku a na konci filmu byly objevené fotografie. Z filmu. Nebo přesněji, z natáčení. Natáčení, které se stalo skutečným pohybem ve vesmíru, hledání místa, které se údajně změnilo ... vidíte? Alespoň režisérka to tvrdila.
Nepodařilo se nám spojit se s ostatními členy tajemné skupiny filmařů. Existovaly nějací ve skutečnosti? Nebo to byla jen výmluva k objasnění podivné krize rozumu, která ji ovlivnila?
Negativní obrázek nabídne několik odpovědí. Doufejme, že si vybereme.
Co režírovala? Zdá se, že zjistila, že její předchozí znalost filmové tvorby nestačila, nebo její vnímání reality nestačilo na to, aby něco řídilo. A paradoxně ji tento kolaps sebevědomí vedl na druhou stranu, uvnitř samotného filmu.
A tak se ocitáme v paláci vidění, v místě, kde „je možné zapomenout hledat a učit se vidět“. Záběry se rozpadly už dávno. Zůstalo něco? Jen mýtus o natáčení paláce vidění.
Dokument o snímku, který nikdo neviděl. Ani jeho štáb.
Snímek vidění. Snímání dívání se.
Rozložený film o něčem, co nezústalo v paměti, ale setrvalo v obraze.
Na místě. V paláci vidění. Pozorování. Nevidění. Lidé od filmu. Spatřili film.
Na place.
Žádný film nelze vidět. Jen ten skutečný, neviditelný.
Na začátku a na konci filmu byly objevené fotografie. Z filmu. Nebo přesněji, z natáčení. Natáčení, které se stalo skutečným pohybem ve vesmíru, hledání místa, které se údajně změnilo ... vidíte? Alespoň režisérka to tvrdila.
Nepodařilo se nám spojit se s ostatními členy tajemné skupiny filmařů. Existovaly nějací ve skutečnosti? Nebo to byla jen výmluva k objasnění podivné krize rozumu, která ji ovlivnila?
Negativní obrázek nabídne několik odpovědí. Doufejme, že si vybereme.
Co režírovala? Zdá se, že zjistila, že její předchozí znalost filmové tvorby nestačila, nebo její vnímání reality nestačilo na to, aby něco řídilo. A paradoxně ji tento kolaps sebevědomí vedl na druhou stranu, uvnitř samotného filmu.
A tak se ocitáme v paláci vidění, v místě, kde „je možné zapomenout hledat a učit se vidět“. Záběry se rozpadly už dávno. Zůstalo něco? Jen mýtus o natáčení paláce vidění.
Lea Petříková
Výstavní program Petrohradská kolektiv z.s. na rok 2019 byl podpořen Státním fondem kultury ČR, Magistrátem hlavního města Prahy a Městskou části Praha 10.
Exhibition program Petrohradská kolektiv z.s. is supported in 2019 by the State Fund of Culture of the Czech Republic, the City of Prague, and the City District of Prague 10.
